No Man’s Land – Držet hubu a krok?
Novocirkusový soubor Collectif and then… uvedl 13. ledna 2017 v pražském Kulturním domě Mlejn premiéru inscenace No Man’s Land. Členové skupiny působí zčásti v Londýně (Francesca Hyde), zčásti v Praze (Stéphanie a Lucie N’Duhirahe, které navíc pocházejí ze Švýcarska), a tato světovost byla na představení znát. Jak vyplývá už z názvu, hlavním tématem se stalo překračování hranic – fyzických i vnitřních. Jde sice o „provařený“ námět, ale v podání tří akrobatek dokázal zaujmout a nabídnout na věci nevšední a osobitý náhled, který v Česku potřebujeme jako sůl.
Představení tvořily části v přímé interakci s diváky a estetičtější scény, kdy šlo o akrobatické výkony na lanech a skupinovou akrobacii. Formálněji laděné výstupy obsahovaly krásné choreografie, prováděné v těsné blízkosti diváků, které umožňovaly intenzivně zakusit přítomnost interpretek. Během představení tak skoro nikdy nevznikl pocit „vzdáleného“ nebo „hraného“ divadla. Divák byl naopak v neustálém kontaktu s realitou, čemuž pomohlo pojetí prostoru – židle, křesla a stoličky byly rozestavěny po celém jevišti, na zemi se nacházely poházené kusy oblečení a bouchací kuličky, které po našlápnutí hlasitě třaskaly. Spojení jeviště a hlediště tak neustále poukazovalo na propojenost divadla a života, které rozlišuje pouze naše vnímání a některé akce interpretek.
Dramatické napětí obsahovala scéna, kdy jedna z dívek vyzpovídala zbylé dvě na laně, které zároveň celou dobu prováděly své variace. Ptala se jich na jméno, věk a další podobné dotazy, přičemž jedna reagovala okamžitě, zatímco druhá si odpověďmi nebyla jistá. Později se museli zpovídat i diváci. Vyslýchající přitom nezajímaly odpovědi, šlo o manipulaci, abyste udělali, co vám řekly. A v tom spočívá nejcennější sdělení představení, v kritice přístupu „do as you’re told“ („dělej, jak se ti řekne“, volně přeloženo „drž hubu a krok“), což ve větší nebo menší míře činí každý z nás.
V kontextu tohoto přístupu si lidé vytvořili osobní i státní hranice, které se v neohraničeném divadelním prostoru dívky snažily v některých scénách nastolit (atmosférou strachu, že některého diváka zatáhnou do hry nebo ho budou šikanovat), jindy zbořit a zdůraznit možnost volnosti. Třeba poté, co se většina diváků na výzvu přidala do tance, protagonistky je usadily zpět na zem, začaly nutit dokola vstávat a sedat, odpovídat a mlčet. Nic nebylo dobře, což odráželo realitu světa omezení a zákazů. Perličkou bylo, že vchodové dveře na konci představení blokovala naskládaná hromada židlí. Sám fakt, že nevím, kdy se tam židle objevily, vypovídá o vtáhnutí do děje. Že se však diváci musí osvobodit sami (rozebráním zmíněné hromady), je výborný zvrat, opět poukazující na spojitost mezi divadlem a životem.
I kdyby šlo jen o několik nápadů, jak poukázat na nesmyslnost omezení, mělo by uvádění No Man’s Land význam. Právě v propojení s intenzivním zážitkem z estetických a interaktivních akcí však představení vyniká. Je potěšující, že můžeme v Česku vidět novocirkusový kus, který propojuje kvalitní výkony se sociálním přesahem.
No Man’s Land
Koncept a choreografie: Francesca Hyde, Lucie N’Duhirahe a Stéphanie N’Duhirahe
Dramaturgická supervize: Struan Leslie
Hudba: Stanislav Abrahám
Light design: Vlado Veleta
Světová premiéra: 13. ledna 2017
http://www.tanecniaktuality.cz/
